Legenda o Té, která kráčí s větrem 

 

Kdysi dávno se v kmeni Hromových skal narodila dívka, která přišla na svět v noci, kdy se nebe přetahovalo s větrem. Déšť bil do země a vítr zpíval divokou píseň, jakoby chtěl varovat i vítat zároveň. Staré ženy řekly: *"To dítě si vítr označil. Bude s ním mluvit, bude ho vést."*

 

Dívka rostla jinak než ostatní. Často odcházela sama do lesů, kde se nebála ticha ani stínů. Vítr ji provázel všude – česal jí vlasy, hladil tvář, někdy ji i strkal do zad, když váhala. Naučila se poslouchat jeho řeč. Když kmen nevěděl, kudy se dát dál, ptali se jí, kam vane vítr. A ona vždy věděla.

 

Jednoho dne přišla těžká zkouška. Cizí bojovníci napadli jejich vesnici a mnozí ztratili odvahu. Dívka se postavila na návrší, kde se vítr rodí, a rozpustila vlasy. Zavřela oči a šeptala slova, která ji učil od dětství — slova o síle, která se nedá vidět, jen cítit. Vítr se zvedl, přinesl písek, kouř a hukot, který zahnal nepřátele pryč.

 

Od té doby ji nazývali **Ta, která kráčí s větrem.**

Ne proto, že by mu poroučela, ale protože s ním žila v souladu — a kdekoliv šla, vítr jí čistil cestu a šeptal: *"Ještě není konec. Pokračuj."*